Vítej mezi Abrahámy prezidente

Prezident klubu, který slaví půl století svého života, stojí v jeho čele dlouhých 32 let. To je pěkná řádka let. Během nich poznal hodně hráčů, hodně soupeřů. S klubem zažil vzestupy i pády, ze kterých se vždy vzpamatoval a poslal klub opět do vyšších pater. Často říkal, že skončí, ale vždy zůstal. Často byl na kolenou, aby se postavil a šel dál. Cestu na vrchol chápe jako náročnou práci, za kterou pak sklidí to, co zasel. Jaké byly začátky? Má ještě nějaké cíle? Komu by dal zlatou medaili? To vše prozradil v rozhovoru k jeho životnímu jubileu.

Všechno nejlepší k tvým abrahámovinám. Jak se cítíš?

Děkuji, jde to. Jak se zpívá, jsem stále mlád, ale to jen do doby než se k nám přiženou mé děti s vnoučaty a také, když jdu kolem nemocnice. To už se zase tak mlád necítím (smích). Jinak to jde a nemohu si stěžovat.

Stát 32 let v čele klubu to je už pěkná vizitka. Pamatuješ si na začátky?

Jak by ne. Na to se nedá zapomenout. Teda dá, pokud mně dostihne Alzheimer (smích). Pamatuji, že první zápasy jsme hráli v rodné vísce ve Zvonovicích na hřišti, které jsme honosně pojmenovali Maracana na jaře 1988 pod hlavičkou tehdejšího SSM. První velký zápas byl sehrán 17 záři 1988 a vím naprosto přesně, že den předtím pršelo a ráno, kdy si mělo hrát jak by smet. Prvním soupeřem nám byl Bumerang Bučovice. My se sešli pouze v pěti lidech, a přesto jsme vyhráli 3:1. No a od tohoto okamžiku klub vedu nepřetržitě.

Za tu dobu si poznal spoustu hráčů, na které vzpomínáš nejvíce?

Je to pravda. Těch hráčů jsem poznal hodně. Zpočátku jako spoluhráč. Parta to byla skvostná. Odehráli jsme zápasy a společně jsme si šli posedět mnohdy až do pozdních ranních hodin. Jezdili jsme po turnajích, tmelili partu a na vše se skládali. Pak jsem se více začal věnovat vedení klubu a hráče poznal z jiné stránky. Vychoval jsem si své juniory, se kterými jsme hráli juniorskou ligu, společně oslavovali konec sezóny. Měl jsem je všechny za své další děti. Dnes je jim kolem třiceti. Poté přišli další a další. Každá generace byla jiná a to má souvislost s vývojem společnosti. Všichni však chtěli a chtějí hrát futsal a to je na tom to pěkné.

Zmínil si, že se společnost vyvíjí, jak se tedy vyvíjí hráči?

V začátcích jsme byli nesmírně rádi, že si můžeme společně zahrát. Nikdo neřešil, co za to dostane. On totiž nikdo nic nedostal (smích). Naopak jsme se na vše skládali a první otázka byla, kolik máme přinést. Postupem doby se to vše mění. Otázka se začíná měnit a slyším, co za to.  Jsou totiž zvyklí ve fotbale brát peníze i za to, že pomalu nastoupí v okresním přeboru, Neříkám, že je to pravidlo, ale je to častý jev.

Jak je na tom v Tvých očích futsal?

V mých je to sport číslo jedna. V jiných určitě ne. Bohužel si myslím, že za 32 let se nezměnilo to, že hlavně fotbal se na nás dívá jako na podřadný sport. Řekl bych, že námi pohrdá. To stejné, jak třeba někteří hokejisté pohrdají florbalem. Místo, abychom byli partneři, vzájemně si vyšli vstříc. Kolik já slyšel narážek na futsal a byly cílené, neboť věděli, že ho vedu. Přitom třeba já neměl problém pomáhat ve fotbale, trénovat ho. Teď jsem mimo fotbal a je mi dobře.

Máš za sebou 32 let v čele klubu, dotáhneš to na padesátku i na prezidentském křesle?

To nevím. Je to přece jen dlouhá doba. Společnost se rychle vyvíjí a já začínám mít stařecké vrtochy. Začínám lenivět a vymlouvat se. Ještě, že mám doma ženu a ta to netoleruje. Domácí práce musím odvést do puntíku.

Takže jinak. Máš ještě nějaké cíle?

Myslím si, že cíle si musí, každý člověk dát. Jinak zakrníš totálně a nemáš snahu něco dělat. Před 32 lety jsem snil o tom  hrát  krajskou soutěž. Chtěl jsem vybudovat klub, který překročí hranice okresu a byl to pro mě úkol nepředstavitelný. No a za sebou mám šest let ve druhé lize, z toho třikrát na bedně. Mým nejbližším cílem je vytvořit solidní podmínky pro všechny v klubu, vybudovat ještě větší značku klubu a tajně doufám, že se třeba dožiji nejvyšší soutěže. Když se to nepovede, nic se nestane. Nejhorší je se o to nepokusit.

No a osobní cíle?

Tím prvním je, aby zdraví sloužilo nejen mně, ale celé rodině a lidem, se kterými jsem rád. Tím druhým je, aby to se mnou má žena vydržela, co nejdéle. Třetím je, aby se za mně  děti a vnoučata nestyděla. No a vše ostatní přijde samo.

Je někdo komu bys udělil zlatou medaili?

Těch lidí je kolem mě hodně. Jsem rád, že mohu s nimi být. Zlatou medaili a zlatý pohár bych dal určitě své ženě. Ta si ho zaslouží ze všech nejvíce. Ona je ta, která schytá jako první moji blbou náladu a přesto se mnou stále je, přesto mně podporuje. Leni, děkuji, že se mnou jsi, že sis mně vybrala.