Proč to v sálovce nevyšlo?

Máme za sebou naše působení v nejvyšší soutěži. Všichni dobře vědí, že se jednalo o sálovku, která na jednu stranu mnozí zatracují, zadupávají do země a jiní vychvalují. Mezi klasickými futsalisty vládne velký odpor. My i přes tento vzdor se rozhodli do sálovky vstoupit, ale naše účinkování mělo brzký a hlavně neslavný konec. V soutěži jsme skončili poslední a vysněné play off se rozplynulo. Jak s odstupem času hodnotí působení v této soutěži prezident klubu, kapitán týmu Milan Ševčík a hrající trenér Pavel Tichý? O tom v následujícím článku.Určitě čtěte až do konce.

Prezident k sálovce

Za mě jedno velké zklamání. Když jsem nepřihlásil 2 ligu ve futsalu, věděl jsem, že mnoho lidí zklamu, odradím, naštvu, vyvolám v nich zlobu. Bylo to, jako bych jim vzal hračku. Nikdo, ale neviděl, že zde jiná možnost není. Nebyl trenér, který by se chopil kormidla, nebyli hráči. Udělal jsem tedy krok do neznáma. Obešel jsem celý můj tým, který se podílí na chodu klubu a následně vedl několik hodin rozhovorů, komunikací po sociálních sítí se spoustou hráčů. Jen malé výjimky byli proti. Realita však byla jiná. Vše začalo prvním tréninkem koncem září, kdy účast byla tristní a tato černá linie se linula po celou sezónu. Začátkem listopadu se prakticky rozpadl kádr. Většina, těch co slíbila, nic nedodržela. Začal se tvořit za chodu nový tým. Ke vší smůle skalní hráči měli zdravotní problémy a tak se rozpadlo i to zdravé jádro. V týmu kromě nich zůstali další kategorie hráčů.  Jednalo se o :

• Bolístky. Hráči, kterým stále něco je, mají známá a neznámá zranění, známé a neznámé nemoci.
• Nekontaktní. To jsou ti, co mají všechny sociální sítě, ale na nic nereagují.
• Vymlouvači. Zde je to jasné. Stále hledají příčiny, proč to nejde, proč nemohou jet, proč nemohou trénovat.
• Omlouvající se. Kategorie sama pro sebe. Je až neskutečné jaké omluvy k vám dorazí třeba i hodinu před zápasem. Nehledě na to, že je vás málo a oni to dobře vědí. Ovšem omluvy jsou to vskutku špičkové.
• Ztrácející se. Během sezóny k nám pár hráčů přišlo, odehrálo zápas či dva a najednou zmizelo. O tom, kde se nachází, co dělají, nevíme dodnes vůbec nic.
• Srdcaři. To jsou hráči pravého opaku. Mění si služby, přehazují různé oslavy, hrají i za cenu, že nejsou fit. Není jim jedno, jak to s klubem vypadá. Bohužel nejsou roboti, a i na ně dolehnou zdravotní potíže. Pokud selžou srdcaři, pak už není s kým hrát. Bohužel všechno sami neodehrají. Pokud bych jim měl v týmu deset či dvanáct, tak Amor je jinde.

Z celé sezóny si odnáším velké ponaučení, že i vyslovený slib není slibem, pokud nenásleduje skutek. Z celé sezóny si nesu ponaučení, že tým , který mně s vedením klubu, organizování zápasů pomáhal je nejlepší tým lidí, které jsem poznal. Jsou v něm jenom sami srdcaři. Vždy věděli, kdy a kde mají být. Jsem přesvědčen, že pokud bych jim nařídil účast na trénincích, tak tam jsou v plném počtu vždy. Děkuji svému desetičlennému týmu. Drželi jste mě nad vodou.

Pavel Tichý 

Příprava na sezónu nebyla prakticky žádná a to díky přístupu zbývajícího kádru z druholigové sestavy. Záchvěvy tréninků začaly až po prvním turnaji, kdy byl tým doplněn o nové, mladé tváře, se kterými jsme střídavě absolvovali tři tréninky. Místo, aby se mladí chtěli ukázat v nejlepším možném světle, tak po dvou domácích turnajích, jakoby se napili z kalichu, ze kterého pili jejich předchůdci. V hlavách se jim to domotalo tak, že mají vlastně splněno a vše půjde samo. Pak hráli zápas od zápasu jinak, jako den a noc. Na jejich výkony se nedalo spolehnout po celou sezónu. Bylo to jako hádání z karet. Jeden zápas na jedničku a vzápětí další velký propadák. Věřím tomu, že kdyby si to v hlavách srovnali, tak ne že bychom se bili o postup do play off, ale hráli bychom klidný střed tabulky a mohli spekulovat koho bychom chtěli v play off mít.

Milan Ševčík

Do sálovky jsme chtěli vstoupit s novým odhodláním a novou motivací a příslibem několika staronových hráčů a pokusu o další doplnění. Bohužel zůstalo u slibů a tým se budoval za pochodu. I když jsme šli do neznáma a pravidla jsme se učili za pochodu, cíl byl play off. Z plánované kvalitní přípravy se stal seriál "bylo nás pět" a za celou sezónu jsme se sešli dvakrát. Velký problém nám dělali dvojzápasy, kdy jsme odehráli kvalitně první zápas nebo naopak (což nechápu…) O zápasech vzdálených se nemá cenu bavit a není náhoda, že jsme získali nula bodů (spát v Českém Krumlově nebo popít a pojíst řízečky, buchty a další pochutiny cestou domů v buse dnes nikoho neláká) Kdybych měl porovnat soutěže, tak 2.futsalová je na tom o dost líp. Soupeři jsou daleko lépe takticky připravení. Sálovka je spíše taková divočina alá fotbal v hale. Velkým zklamáním pro mě byli rozhodčí (ne že bychom pokaždé cítili křivdu, prostě pískali oboustranně blbě). V každém případě sezóna nám moc radosti nepřinesla, ale to není o sálovce, ale o přístupu každého z nás. Je potřeba si sednout a říct co dál. Na dvě soutěže nemáme hráče ani kvalitu.

Co říci závěrem?

Děkujeme všem pořadatelům a našim věrným fanouškům, kteří s námi jeli do Otrokovic, Českého Krumlova, Mohelnice, Jilemnice a do Prahy. Děkujeme jim, že nám napekli buchty, nasmažili řízky, udělali tatarák a nám tak cesta zpět mohla příjemně utíkat.  Použijeme tedy slova klasika z našeho týmu. Děkujeme všem našim věrným fanouškům, kterých bylo více, jak věrných hráčů